VYTŘÍBENÝ AFROPOP VE FRENETICKÝCH RYTMECH

NÁSTROJ DŽINŮ V 21. STOLETÍ.

Cílem Kanazoé Orkestra není pouze hudební oslnění; s takovými muzikanty a zpěváky to snad ani jinak nejde. Snaží se především ovládnout naše těla. Tanečně, to, aby nedošlo k nedorozumění.
Balafonista hraje tak rychle, až se jeho paličky stanou neviditelnými. K tomu se mezinárodní sestava snaží mít energii pod kontrolou, leč marně, takže pokaždé skončí u frenetických rytmů vytříbeného afropopu. Ten zahrnuje tradiční hudbu západoafrického národa Mandinků, nigerijský afrobeat, rock, elektroniku a další vlivy, takže své hudbě raději zkráceně říkají balabeatz. A zkuste hádat proč.
Dřevěný balafon připomínající xylofon patří mezi nejstarší západoafrické nástroje a jeho původ se odhaduje na osm století. A spolu s malijským národním eposem o králi Sunjatu Keitovi je zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO. Vypráví se v něm o prvním griotovi a balafonu, věnovaném lidem tajemným džinem. V konstrukci se jeho regionální verze neliší, zato v počtu rezonančních desek a ladění ano. A také se používá k odlišným účelům: v Burkina Faso s ním mezi sebou vedou grioti z národa Mandinků dialog a malý Seydou Diabaté na něj s otcem také doprovázel farmáře při sklizni na poli. To je sice hudba rytmicky hodně vzdálená od jeho současného afropopu, za to v původním povelu k akci se vlastně neliší, Diabaté, přezdívaný Kanazoé jenom práci zaměnil za tanec.
Ve francouzském Tolousse, kam se před patnácti lety přestěhoval se za tím účelem spojil s krajany - balafonista a hráč na loutnu ngoni Mamadou Dembéle a zpěvák Losso Keïta – a se třemi Francouzi přeskakujícími od jazzu k rocku. Osobitá cesta k zasazení balafonových tradic do moderního kontextu tím byla otevřená a ohlas na čtyři dosud vydaná alba Kanazoé Orkestra jeho zamýšlené směřování do budoucnosti západoafrické griotské hudby to potvrdil.

Autoři fotografií: Romain Serrano (na seznamu účinkujících), Cedrick (tato stránka)