folkové prázdniny

HVĚZDA ZÁPADOAFRICKÉ HUDBY, KTERÉ NENÍ CIZÍ ANI BLUES

ZPÍVAJÍCÍ HRÁČKA NA KORU ZPOCHYBŇUJÍCÍ S VÝBORNOU KAPELOU VNÍMÁNÍ STAROBYLÝCH TRADIC.

Představuje fascinujícího obojživelníka: pochází z kasty vážených gambijských griotů, mistrovsky ovládá koru, je vnučkou legendárního hráče Amadu Bansang Jobarteha a v malíčku má tedy griotský repertoár, stejně tak ale evropskou barokní hudbu a vystřídat symfonický orchestr za doprovod vlastní kapely pro ni není žádný problém. „Moje hudba není předem promyšlenou směsicí žánrů, ale spíše uceleným zvukem, vyjadřující mou identitu v její nejčistší podobě,“ uvádí absolventka londýnské Královské hudební akademie a klasicky vzdělaná violoncellistka, což je důležité, abychom pochopili její snahu zpochybnit vnímání tradic, aniž by je přílišnou modernizací někdy vydala napospas mainstreamu.
Hudbu si většinou píše sama a griotská tradice se v ní prolíná se západními vlivy a akustické nástroje s elektrickými. Užívá si stylové svobody, pořád ale zůstává na půdě západoafrické hudby. Když ale bere do rukou kytaru, ráda sonduje terén bluesrockového písničkářství, a proto se nedávno vydala na americké turné s legendárním bluesmanem Taj Mahalem.
Je jí jednačtyřicet let a ne všechno, s čím se dosud potýkala, šlo podle plánů, nicméně, a v tom spočívá její jedinečnost, i s těmi největšími výzvami si dokázala poradit. Vedle toho, že má anglickou matku a narodila se v Londýně, za možná zásadní berme hraní na koru, nástroj považovaný mezi grioty za čistě mužský, a když už starobylou harfu vzala do rukou žena, což pravidla kasty nikdy nevylučovala, společnost to z její strany považovala za soukromou kratochvíli a s něčím takovým, jako ženská škola kory, griotská historie nikdy nepočítala. „Nesnažím se lidi přesvědčovat, že jsem žena hrající na koru a nikdy jsem ani netoužila stát se v tomhle směru slavnou. Od začátku jsem jen chtěla být dobrou hráčkou na koru a být si jistá tím, co dělám,“ zdůrazňovala na potkání Sona Jobarteh, kterou otec Sanjally Jobarteh začal učit na koru až v sedmnácti letech, kdy za sebou měla zkušenosti s klasikou, reggae a vystupování s bratrancem Toumani Diabatém a hned na začátku ji řekl: „Budu tě učit jako svoje dítě, nikoliv jako dceru, ženu nebo dokonce muže. Ujisti se, že nemáš v úmyslu stát se ženskou hráčku na koru, to nejde, takže chci, abys byla hudebníkem, kdy nebude nikdo nucený přemýšlet, jestli poslouchá muže nebo ženu, ale jen dobrého hráče.“
Sona nikdy nezamýšlela měnit tradice a podřídila se jejich pravidlům, do griotských eposů ale vtiskla ženskou energii, hudební rozhled a ducha. Na koncertu, obklopená výbornou kapelou, předvádí na koru nejrůznější polohy, od afrofunkového staccata po jemně zvonivé melodie a když zpívá o svých předcích, zná míru a nikdy nesklouzne do podlézavosti, jakože: hele, hraju na koru a jsem griotka.
Skládá hudbu pro ceněné filmy, vyučuje na světových univerzitách dějiny afrických griotů a od roku 2015 veškeré úsilí a finance věnuje osobnímu ambicióznímu projektu: první kulturní akademii v Gambii, kde dnes třeba studuje její syn, nadaný hráč na balafon. Patří také mezi aktivistky bojující proti bezpráví, a protože si uvědomila, že jedinou cestou jak může doma v Gambii pomoci, je změna způsobu vzdělávání, The Gambia Academy of Music and Culture není pouze o hudbě, ale o jejím vsazení do kulturního kontextu a „demonstraci hodnot dětem vlastních, na rozdíl od těch, které jsou jim cizí a namísto toho, aby je vedly k názoru, že naděje a budoucnost leží doma, je vysílají hledat ráj daleko v Evropě“.

Autoři fotografií: Rob O´Connor (na seznamu účinkujících), Dan Pier (na profilu)