folkové prázdniny

KAZATEL TÉ NEJSTARŠÍ AMERICKÉ HUDBY Z NOVÉ ANGLIE A JEHO VZÁCNÝ HOST OMAR SOSA

SBORMISTR POSVÁTNÉHO ZPÍVÁNÍ PODLE KOLEČEK, OVÁLŮ A TROJÚHELNÍKŮ.

S nadsázkou se traduje, že když si chce britský folkař poslechnout ranné verze písní a balad z anglického venkova, musí se za nimi vydat do bývalých kolonií ve Spojených státech, kde se sice během domestikace často hodně změnily, svůj původ, na který se postupně zapomnělo, v sobě ale dodnes nezapřou. A pokud si chcete být naprosto jistí, je třeba v Nové Anglie navštívit Tima Eriksena, kazatele té nejstarší americké hudby.
Zpěvák s uhrančivým hlasem, multiinstrumentalista, průkopník postpunkové americké lidové hudby, skladatel, autor vynikajících alb, spolutvůrce filmových soundtracků a vystudovaný etnomuzikolog minulost ovšem pouze nepřipomíná, také ji v často radikálních verzích oživuje, čímž, básnicky řečeno, nutí mrtvé znovu chodit. Hvězdu hudby, které říkáme americana pamatujeme z Folkovek: jako sólistu nebo ve dvojici s britskou folkařkou Elizou Carthy. Z nahrávek ho známe s hardcorovou skupinou Cordelia’s Dad, z jeho vlastních alb a ze spolupráce s Rhiannon Giddens nebo Abigail Washburn a jeho skladby zpívají třeba Alison Krauss a Joan Baez.
Když v roce 2009 s kubánským klavíristou Omarem Sosou hledali pro své vysoce nepravděpodobné setkání vysvětlení, nejprve mluvili o náhodě, z níž postupně během společných koncertů ale vyrašilo hravé duchovní spojení na albu Across The Divide/ A Tale Of Rhythm & Ancestry se silným humanistickým poselstvím uvozeným do motta černošského básníka Langstona Hughese: „Nikdo nechce být otrokem.“
Cyklus písní překlenuje dobu mezi Middle Passage, tedy příjezdem černých otroků z Afriky, mezi nimiž byli také Omarovi předci a protiotrokářskou jiskrou zažehnutou v Nové Anglii počátkem 19. století. Pojítkem se stal americký jazz, americké prehistorické písně anglického původu a Eriksenův hlas, který se v hymnickém vzepjetí ozývá za doprovodu banja.
Pak se jejich cesty na dlouho rozdělily. Oba přátelé se sice občas potkávali, ale teprve loni se rozhodli na Grammy nominované album navázat novým projektem Atlantica, jehož téma zůstává vlastně stejné: putování africké hudby za otrokářské éry přes Kubu do Spojených států. Na co všechno při mezikontinentální plavbě přišli, se dozvíme, až se během koncertu k Eriksenovi přidá Omar Sosa.
Největší proslulost ale Tim Eriksen získal významným podílem na renesanci sborového zpěvu Sacred Harp, v podstatě další hvězdy filmu Návrat do Cold Mountain, díky kterému náboženská hudba z americké prehistorie dosáhla nebývalé popularity.
Producent T-Bone Burnett, autor legendárního soundtracku pro film Bratříčku, kde jsi? s režisérem Anthony Minghellou u Tima Eriksena zprvu mysleli na roli houslisty, protože T-Bone Burnett věděl, o jeho zápalu pro starou americkou hudbu. „Ve scénáři jsem objevil pasáž: z kostela se ozýval zvláštní, nevázaný sborový zpěv. Nebylo pochyb, jednalo se o Sacred Harp a píseň Idumea. Anthony s producentem o té hudbě nic netušili, ale myšlenka použít sbor Sacred Harp je okamžitě nadchla. Když ho poprvé uslyšeli zůstali jako opaření. Došlo jim, že pro svůj film našli tu pravou hudbu,“ vysvětlil Eriksen, jak došlo k tomu, že z kina neodcházeli lidé unešení z Nicole Kidman, Jude Lawa nebo Jacka Whiteho, zato z hlavy nemohly dostat Idumeu. A tak postupně došlo k tomu, že i ve Státech do té doby neznámá hudba se dnes s amatérským nadšením zpívá po celém světě a Tim Eriksen má plný diář nabídek k výuce sborů.
Pamětníci popůlnočního setkání s Timem Eriksenem v náměšťském kostele sv. Jana Křtitele vědí, že se jedná o nezapomenutelný zážitek navíc k tomu paradoxně nepotřebujete umět zpívat. Základní princip jedné z nejkultovnějších sborových forem totiž spočívá ve spontánní chuti přidat se ke komunitě, která, aniž by vyžadovala víru v Boha sama sebe obdarovává zpěvem, jehož kouzlo podle Tima Eriksena objevíte až tehdy, když se přidáte. „Jedná se o náboženskou hudbu, avšak klíčová je také její sociální dimenze. Písně se totiž zpívají ve společenství a pro někoho může být tento prvek ještě důležitější než duchovní texty,“ uvedl v rozhovoru pro rádio Proglas.

Sacred Harp
A capella sborové zpívání Sacred Harp patří k nejranějším hudebním tradicím Spojených států, vlastně by se dalo říct, že je staré jako Amerika sama.
Název - Posvátná harfa - nemá nic společného s harfou, ani žádným jiným nástrojem, odkazuje k lidskému hlasu a je odvozen od stejnojmenné knížky vydané v roce 1844. Představovala sborník pěti stovek vybraných písní z nejrůznějších dosud vytištěných zpěvníků, používajících tzv. shape-note (tvarové noty), protože oproti evropským zvyklostem byly noty určující výšky tónů ve čtyřhlasé harmonii (fa, sol, la, mi) pro zjednodušení nahrazeny symboly: trojúhelníky, kolečky, kosočtverci a ovály. Tato praxe se z úcty k tradici pořád dodržuje a představuje jedinečné poznávací znamení Sacred Harp.
Společné zpívání, jakkoliv převážně duchovních písní, nevzešlo z popudu církve, ale naopak z přirozeného pocitu sounáležitosti emigrantů z britských ostrovů v novém domově: koloniální Nové Anglii, jihu a středozápadu Ameriky. Staré lidové anglické balady a církevní chorály brzy následovaly nově složené písně. Shape-note rozšiřovali farmáři a potulní učitelé, často hudebně negramotní stejně jako jejich žáci. To oni vymysleli pro usnadnění výuky ono notové „klínové písmo“.
Sacred harp spojilo zdánlivě neslučitelné: anglickou tradici a americkou inovaci ignorující evropské normy, křesťany se světskými, bělochy s černochy, orální formu se zpěvníky, nadšení osadníků a hudebních profesionálů. Zrodilo demokratickou hudební formu, při níž rozhoduje účast a horlivá chuť, a nikoliv dokonalý zpěv s hudebním sluchem. Sacred Harp je hlavně o sbratření nerozlišující mezi sborem a publikem, vždyť všichni se v tu chvíli stávají obojím, aby naplnili tělo povznášejícím duchovnem a nechali ho zpěvem vykřičet.

Autor fotografie na seznamu: Dušan Svíba