PEDRO MOUTINHO Z REYFADO LISBOA (PORTUGALSKO)

REYFADO LISBOA (PORTUGALSKO)

PORTUGALSKÉ FADO SE SNY, VÁŠNĚMI, EMOCEMI A SMUTKEM OTEVŘE FOLKOVÉ PRÁZDNINY.

KONCERT SE TŘEMI JEDINEČNÝMI SÓLISTY FADA VÁS VTÁHNE DO LISABONSKÝCH ULIČEK

Portugalské písně fado přetékající vášněmi, emocemi a smutkem v té nejčistší podobě, jakou dnes uslyšíte už jen v přístavních čtvrtích Lisabonu.
Dvě zpěvačky - Sandra Correia a Matilde Cid - a zpěvák Pedro Moutinho doprovázeni tak, jak je ve fado zvykem, třemi kytaristy, přenáší na podium atmosféru klubů a kaváren z lisabonských čtvrtí Mouraria, Alfama a Madragoa, kde se fado políbeno měsíčním světlem v 19. století zrodilo. Připomenou navěky nedostižné portugalské fadisty: Amálii Rodrigues, Alfredo Marceneiro, Hermínia Silva…
Fado znamená v překladu osud a jeho srdcem je saudade: nepřeložitelné označení pro nostalgii, bolest, touhu a lásku. Spisovatel Lawton McCawl fado nazývá „spontánní poezií lidského srdce“ a obyčejní Portugalci „ozvěnou života“; dodává jim sebedůvěru ve vlastní kulturu, pocit identity, mírní stesk a v pýše sbližuje „písněmi těch, kdo si stále udržují své iluze, nikoliv těch, kdo už je navždy ztratili“.
„Fado promlouvá v tiché důstojnosti, která se zrodila ze zjištění, že jakákoli pozemská touha či záměr bývá silně ohrožena silami, které se vymykají lidské kontrole," napsal kdysi novinář Paul Vernon o národním portugalském stylu vzniklé v časech, kdy z lisabonského přístavu vyplouvali portugalští mořeplavci dobývat svět a královský dvůr byl nucen před Napoleonem utéct do Brazílie. Portugalcům nikdo nevezme, že na hloubce a emoční intenzitě nabylo fado s národní ikonou, zpěvačkou Amálií Rodrigues, což je paradox, protože většinu své kariéry prožila v době totalitního temna diktátora Salazara, kdy se z fado stala politikou znetvořená hudba. Historik fada Michael Colvin napsal: “Cenzura zajistila, že fado nepůjde proti diktatuře, a slogan ‘pobrete mas alegrete’, tedy ‘chudí ale šťastní’, pacifikoval potencionálně subversivní městskou chudinu.”
Když Salazarova diktatura v roce 1975 padla a po ulicích Lisabonu pochodovali vojáci s květinami v ústích samopalů, milovanou Amálii obžalovali někteří z kolaborace. Vše se okolo ní brzy vysvětlilo, nicméně o fado, nechtěl nikdo ani slyšet. Amália, co jako první zazpívala fado z televize, poezii ulice zaměnila za verše největších básníků a melodie pro ni psali renomovaní skladatelé, slávu fado vyvezla do zahraničí, natočila spoustu vynikajících nahrávek a jednou provždy ovlivnila celé generace zpěváků, včetně zpěvačky Marizy, s níž teprve od 90. let přišla očistná renesance fado.
Pokud budeme ve fenoménu world music hledat stěžejní okamžiky, průnik lokálního portugalského stylu fado skrze alba zpěvačky Marizy do celého světa patří k těm nejúžasnějším. Její krása a smyslnost přitáhla k portugalskému blues, jak se také fado někdy pro zjednodušení říká, znovu obrovskou pozornost mladé portugalské generace a hlavně - světové veřejnosti. Na emotivních koncertech přes slzy občas neviděla. Trik, citové vydírání publika pochybovali dopředu mnozí: než Marize a jejímu hlubokému ponoru do písní podlehli a také se jim zarosily oči. Ano, k fado patří přemíra nezvladatelných emocí a také se o něm říká, že když ho dozpíváte, vyčistí se vám duše, usmíváte se, už nepláčete.
Mariza se stala symbolem moderního fado a nerozpakovala do něho sofistikovaně začlenit jazz, flamenco, kapverdské morny, symfonický orchestr, klavír nebo dechy, což si před ní nikdo v takové míře nedovolil. Určila moderní cestu fado, zatímco vedle ní si o pozornost říkala generace zpěváků věrných tradiční formě, která má přesně určený doprovod dvou španělských šestistrunných kytar a portugalské s dvanácti kovovými strunami.
Mezi výsostné reprezentanty tradice pak patří šestice Reyfado Lisboa, která se loni úspěšně představila na veletrhu world music Womex.