CANZONIERE GRECANICO SALENTINO

CANZONIERE GRECANICO SALENTINO & PIERS FACCINI j.h. (ITÁLIE, VELKÁ BRITÁNIE)

SVĚTOVĚ PROSLULÍ AMBASADOŘI ZÁVRATNĚ TRANZOVNÍHO TANCE PIZZICA S PÍSNIČKAŘSKOU OSOBNOSTÍ

PIZZICA RYTMY ŘÍZENÉ RÁMOVÝMI BUBNY, OSTŘE ŘEZAVÉ HLASY PŘECHÁZEJÍCÍ VE SBORECH DO POLYFONIE, ... .

CANZONIERE GRECANICO SALENTINO

Světově proslulí ambasadoři závratně tranzovního tance pizzica z jihoitalského kraje Salento.
Skupině úžasných zpěváků a hudebníků se podařilo takřka nemožné: lokální tradici z Bohem zapomenutého kraje nejenže udržela při životě, v citlivé úpravě ji zanesla na globální hudební scénu a Canzoniere Grecanico Salentino tak dnes doslova a do písmene představují instituci pizzica. Už jen ta čtyřicetiletá historie skupiny, to přece není samo sebou. Ani spolupráce s předními světovými hudebníky a producenty, včetně italského skladatele a klavíristy Ludovica Einaudiho, s nímž vytvořili fascinující Taranta Projekt. Mezi blízké přátele řadí skupina také britského písničkáře Pierse Facciniho.
O tarantismu, hudebním léčebném rituálu s původem sahajícím do antických časů, neměl za hranicemi Salenta donedávna nikdo ani tušení. Za pomocí tranzovního tance pizzica se tady praktikoval do 50. let minulého století: pak muzikanty vystřídali lékaři a s tarantismem zdál se být amen. Když Marco Durante od otce v roce 2007 převzal desetiletí existující Canzoniere, zadal si cíl: proniknout s hudební tradicí na mezinárodní scénu a tím salentské unikum zachránit. Jinak mu opravdu hrozilo muzeum. Kompletně omladil sestavu a dosavadní vichr tím zintezivnil na instrumentálně vokální tornádo, lahodící okem díky smyslné salentské tanečnici Silvii Perrone a zpěvačce Alessii Tondo.
"Nikdo nezní jako oni a soupeřit s nimi v intenzitě si dovolí málokdo," píší o Canzoniere. Svatá pravda, stejně by je v neúprosných rytmech a vášnivosti hlasů nikdo nepřemohl. "Mým cílem bylo proniknout na mezinárodní scénu při zachování respektu k salentské tradici coby zprostředkovatele naší komunikace se světem," popsal restart Durante. A co si pod tím představit? Vynikající alba zasnubující pizzicu a další salentské tradice s moderním poprockovým zvukem a spanilou jízdu kapely po světových akcích, kdy se jí bez špetky pochybností klanějí odborníci i nadšení posluchači. Ostatně pamětníci jejího vystoupení na Folkových prázdninách jistě vědí, o čem je řeč.
Dobře, narodili se s vrozenou dispozicí udolat jakéhokoliv tanečníka nebo mu naopak v nečekaném okamžiku podtrhnout nohy srdceryvnou baladou, podstatná pro ně ovšem zůstávají sociální témata a i přes neporozumění salentského dialektu Griko, tušíme a z překladů víme, že pořádně pichlavá. Canzionere dávno neléčí z "pavoučího jedu", vymítají dnešní démony: neklid doby, civilizační deprese, ekonomické krize, vztah k životnímu prostředí, absence komunikace a tíživý, katastrofě se blížící problém afrických přistěhovalců.
Na Folkové prázdniny přivážejí Canzoniere nové, velmi zdařilé a hlavně úspěšné album uvozené sloganem "Pop Goes the Pizzica". Za účasti amerických skladatelů - Leonhart (Bruno Mars, Steely Dan), Rasmus Bille Bahncke (Sting), Scott Jacoby (Coldplay, Vampire Weekend), Steve Skinner (Diana Ross, Celine Dion) a producent alba Joe Mardin (Aretha Franklin, George Benson, Whitney Houston) - převedl Marco Durante s Canzionere pizzicu do moderní dimenze. Vizuální metafora obalu alba - láhev od coca-coly naplněná domácí rajčatovou omáčkou - pak zdůrazňuje přesvědčení skupiny, že i v globalizovaném světě se lze cítit jedinečně. Stačí se pevně držet své identity, byť nejlokálnější z nejlokálnějších. "Pořád hledáte barvu, která vás reprezentuje. Nástroje a zvuky, které za vás řeknou, kdo jste. Vůni připomínající váš domov, příběh vyprávějící o vás. Je to hudba vašeho lidu, která nikdy nemůže zaniknout," vysvětlil podstatu přístupu Marco Durante, aniž by se skupina, byť jen částečně, vzdala pizzica rytmů řízených rámovými bubny, ostře řezavými hlasy přecházejícími ve sborech do polyfonie, akustických nástrojů, specifických harmonií a místního dialektu Griko - to jsou nadále jejich zásadní prostředky k docílení známého nátlakového zvuku, s nímž už dlouho konfrontují svět a baví se tím, jak si posluchače odjinud "dává" doslova k večeři.

Photo by F. Torricelli.

NENÁPADNÝ VELKÝ MUŽ GLOBÁLNÍ PÍSNIČKÁŘSKÉ SCÉNY

PIERS FACCINI

Piers FacciniKosmopolita každým coulem čelící rostoucí nesnášenlivosti heslem: cizinci jsou našimi bratranci. S akustickou kytarou, ztišeně expresivní hlasem a mnohajazyčností si jako universálním klíčem otevírá dveře do mnoha kultur: cítí se dobře v anglickém folku, mississippském blues, středomořské hudbě nebo v epických příbězích západoafrických griotů. Dokáže se zasnít s libanonským trumpetistou Ibrahimem Maaloufem, s Blickem Bassym zazvonit na kytarové struny, i lyricky ztišenou pizzica Canzoniere Grecanico Salentino.
Facciniho intimně křehké písně o lásce a touhách ve vás doznívají ještě dlouho potom, než si uvědomíte, jak lehce vás s nimi zavedl do svého osobitě poetického časoprostoru, který podle něho odpovídá těžce rozeznatelné chvíli mezi nocí a dnem, kdy se jen těžko pes odlišuje od vlka. A láska od touhy, duchové od zvířat nebo divokost od zkrocenosti.
Faccini tančí nejen náladami: z jazyka Moliera, volně přechází do řeči Danteho a Shakespeara. To si zaslouží vysvětlení: narodil se totiž v Londýně italsko-francouzským rodičům a v jejich zemích v mládí žil; nejvíc pobýval v Anglii, nicméně v současnosti se s rodinou usadil na jihu Francie.
Snad nikdy se neoposlouchá a tenhle pocit zesílilo jeho poslední album I Dreamed An Island - snění o imaginárním ostrově, kde lidé žijí v multikulturní harmonii, zbavení obav ze sektářských a politických projevů vyvolávajících strach, nesnášenlivost, xenofobii a nacionalismus.
"Vždycky mě fascinovalo Středomoří a jeho bohaté kulturní tradice, překlenující Evropu s Afrikou, stejně jako Řecko s arabským světem, a proto můj imaginární ostrov připomíná Sicílii 12. století, kde v atmosféře náboženské tolerance společně žili křesťané, muslimové a židé," vysvětlil Piers.
Album natočil s mezinárodní hvězdnou kapelou a reaguje nejen na Trumpovu myšlenku postavit mezi Spojenými státy a Mexikem další zdi, v úvahách jde ještě dál a zpívá o naší skličující neschopnosti koexistovat mezi sebou bez oddělujících zdí. Zatímco Hadriánova nebo Velká čínská mají architektonickou a historickou hodnotu, mexická nebo ta, která kdysi rozdělovala Berlín, podle Pierse spíš poskytují skličující důkaz o naší neschopnosti se mezi sebou dohodnout. "Jsou to i jiné druhy zdi, a ty nejsou nezbytně vyrobeny z kamene, cihel nebo ostnatého drátu. Jsou ale stejně pozoruhodné. Jsou to mentální stěny, které mezi sebou a ostatními stavíme, abychom ohradili své obavy, abychom své strachy a názory nezměnily, aby se zachovala jejich falešnost a nesnášenlivost. Do kolika takovýchto zdí denně naráží miliony lidí na celém světě ?," ptá se Piers a pokud víme, že tím vlastně bere slova z úst členům Canzoniere Grecanico Salentino, dává jejich společný koncert na Folkovkách zřejmý smysl.

Photo by Olivier Metzger.

CANZONIERE GRECANICO SALENTINO


PIERS FACCINI




Tancem pizzica se v Salentu, tedy na samém podpatku italské boty, po staletí léčilo kousnutí pavoukem tarantulí, jehož jed člověku neublíží. Představoval spíš zástupný problém: negramotným rolnickým ženám symbolizoval těžké deprese, manické psychické stavy úzkosti a sexuální a sociální frustrace. Pohanský rituál tarantismus, jehož původ sahá až do starobylého Řecka, nevykořenila ani katolická církev. V Salentu se léčebný tarantimus za pomocí tance praktikoval do 50. let minulého století. K "uštknuté" ženě byla přivolána kapela, zahrnující hráče na housle, akordeon, kytaru, mandolíny a rámové tamburíny. Postupně rytmicky gradující tanec tarantované ženy přivedl do tranzu, vrcholícím katarzním zhroucením. V nastávajících moderních časech muzikoterapeutickou pizzicu nahradili lékaři a vše nasvědčovalo tomu, že tarantismus nadobro končí. Jenomže se ukázalo, že pizzica dokáže úspěšně léčit i dnes: ideálně totiž funguje na pocity provinční malosti, obavy z budoucnosti a ekonomickou krizi. Tarantimus přešel do neotarantismu - vyhranění se "proti globalizaci, kulturní uniformitě a ničení kulturních rozmanitostí."