JOSIENNE CLARKE & BEN WALKER

JOSIENNE CLARKE & BEN WALKER (V. BRITÁNIE)

HVĚZDNÁ BRITSKÁ FOLKOVÁ DVOJICE, ZASYPANÁ CENAMI A RESPEKTEM

KŘEHKÉ PÍSNIČKÁŘSTVÍ ANDĚLSKY ZPÍVAJÍCÍ JOSIENNE A BRILANTNÍM KYTARISTY BENA

Proroctví, že anglický folk dosáhne exkluzivních výšin s příchodem generace nezatížené tradičními kánony, se naplňuje. A až se k nim přidají nefolkaři, ti, kdo o něho lidově řečeno náhodou zakopnou, to teprve se začnou dít divy. S andělsky zpívající Josienne a brilantním kytaristou teď tušíme jaké. Jejich extrémně vtahující, melancholií prodchnutá hudba vychází z ohlasovosti, podřízenosti se atmosféře lidových tradic, přesto posloucháme docela jiný folk než je v Anglii běžné.
Kategorický názor puritánů - neblázněte, tohle v žádném případě není anglický folk - se u Josienne a Bena ocitá v protipólu ocenění a názorů kapacit: několik nominací a nakonec i vítězství v BBC Folk Awards, nebývalý úspěch v anketě magazínu fRoots o nejlepší světové album a osobně vyjádřené uznání od Roberta Planta, Cerys Matthews nebo Richarda Thompsona. A co nejvíc nadšení okolo dvojice podtrhuje? Že svá alba vydává u kultovního rockového labelu Rough Trade, kam ji přivedl sám majitel Geoff Travis, protože Josienne podle něho zkrátka píše “skladby, které uspořádají vaši vnitřní emocionální krajinu ...”
Dvojice svou odvážnou, po jiných dimenzích sahající orchestrací, vycházející z přesvědčení, že pokud jdeš s emocemi na dřeň, ani ve folku nemá mohutný sound žádné limity, porušila tolik nepsaných pravidel, že na ní sedí dlouholeté tvrzení Martina Carthyho: anglický folk je proces, nikoliv uzavřený žánr. Převzaté tradiční písně osvíceně přetáhla do dneška a naznačila, že je lze, bez ohledu na staletý původ, vnímat i jako osobní reflexi současného dění; hledání smyslu vlastní existence skrze hudbu. Josienne na ně navázala vlastní, silně autobiografickou, přesahově uvažující tvorbou. "Tradiční písně jsou i dnes uctívány, což je důkaz o jejich hodnotě. Do mého psaní takové poznání ale vnášelo mnoho nejistot a otázek, jestli mé písně nebudou ve srovnání s tradičními klenoty příliš povrchní, proto jsme se rozhodli využít svých znalostí z klasiky," vysvětlila Josienne, proč - ty staré, i vlastní - s Benem konfrontovali se sofistikovanými aranžemi smyčců, jemné elektroniky, jazzového klavíru rocku a vzdušných sborů.
Josienne s Benem nepocházejí z folkových kruhů, ani se pro folk nenarodili, vystudovaní klasici se s ním ovšem zkontaktovali šťastně: Josienne uchvátila Sandy Denny a nevšední kytarový přístup se Ben učil od Berta Jansche. Jejich nastavování nových standardů v anglickém folku tedy dýchá svobodou, promítají do něho sice vlastní a rozhodně ne skromné ambice, přesto v něm ponechávají vše, co pro něho platilo, tedy výsostné sdělení. Josienne nepíše jednoduché texty, v těch metaforách ale nezabloudíte a že byste se při jejich poslechu nejraději oblékli do černého? Každý svět nevidí jako jedno velké posvícení.
"Je to až příliš vzácné, že člověk slyší hlas, který prochází až do srdce lidské křehkosti a romantické bolesti. Hlas Clarke je jedním z nich: zvuk jak čistý tak pravdivý jako každý z folkových hlasů, které ji inspirovaly. Někdy zní jako její vzor Sandy Denny, ale jindy zpívá, jak Chet Baker hraje na trumpetu - něco jako takřka bezkonkurenční krása. Navíc ve Walkerovi má spoluhráče a spřízněnce mimořádných instrumentálních kvalit, " napsali o dvojici.
Skladby nového, znovu hluboce krásného alba Seedlings All napsala Josienne všechny sama: "Poprvé jsem vytvořila řadu písní, které odhalují mé nejistoty, strachy z neúspěchu a nafouknuté pýchy. Zabývají se mými vlastními konkrétními myšlenkami a pocity ohledně skutečnosti, že usiluji o tento typ kariéry; jak to ovlivňuje osobní vztahy, další okolnosti a životní styl a kladou otázku - "Stojí to stále za to?"
Jako plátno v kině se před námi otevře hlavně skladba Chicago. Vychází z reálného zážitku. Po dlouhé a složité cestě přijeli s Benem na koncert v americkém Chicagu a sotva se stačili připravit, už měli jít na pódium. Stihli to, jenomže v sále nikdo neseděl. Publikum prostě nedorazilo. "Seděla jsem naštvaná na baru, popíjela bourbon a říkala si, tohle už nikdy, to nemáme zapotřebí. Pak jsem si ale uvědomila, že nepatříme mezi hvězdy, nejsme žádní Beatles a každý musí nějak začínat."