BANDADRIATICA

BANDADRIATICA (ITÁLIE)

JAK SE DIVOKÁ PIZZICA ZE SALENTA VYDALA NA CESTU PO JADRANU, JINÝMI SLOVY SMĚREM NA DIVOKÝ VÝCHOD.

HUDBA BANDADRIATICY POCHÁZÍ Z MOŘE, VZNIKLA Z HLADINY TICHA TMAVÝCH NOCÍ NEBO V ŽÁRU HOŘÍCÍHO DENNÍHO SVĚTLA, NA MŮSTKU LODI, KTERÁ BYLA MAGICKÝM MÍSTEM, KDE SI RŮZNÉ KULTURY VYŠLY VSTŘÍC.

Říká se, že člověk se nejvíc cítí naživu, když strčí hlavu do tlamy tygra. Samozřejmě, než ji stiskne. Přirovnání ne zrovna dvakrát záviděníhodné situace ke koncertu BandAdriatica na první pohled kulhá: co by vám asi tak proboha mohlo hrozit od dechovky. V tom je ten háček a řekneme si to, až Italové dohrají, jestli s vámi tedy bude ještě vůbec řeč. Rozhodně ale nemůžete tvrdit, že jsme vás nevarovali. Třeba před tajuplnou anoncí kapely: "Věřte, že s námi je všechno možné, alespoň na jednu noc, nebo možná navždy."
BandAdriatica pochází ze Salenta, z toho samého jihoitalského regionu jako Canzionere, tamní taneční strašák, tranzovní pizzicu, má skupina v genech, nicméně s ní šetří, což ale nemá nic společného s ohleduplností: když si není jistá, že publikum na konci už jen opravdu lape po dechu, nasadí skladbu Pizzica Balkan a dílo je dokonáno.
Zpěvák a hráč na akordeon Claudio Prima zavedl osmičlennou formaci na "hypotetickou plavbu po Jaderském moři", kdy co zastávka v přístavu, to další vklad do už tak pestré, totálně pohlcující směsice stylů, zahrnující italskou a balkánskou dechařskou smršť, turecké, albánské a libanonské rytmy, ale také ska, jazz nebo melodie sladké jako cukrová vata. Výmluvně to shrnuje název posledního alba: Babilonia.
Aby byla BandAdriatica dobře chápána: nejde pouze o rychlost a rytmy, které vás, jak napsal Petr Dorůžka, drží v šachu, posloucháte hlavně enormně originální a fantasticky odzpívané skladby. Pravda, jenom vás u toho musí občas přivázat k židli.