BOUBACAR TRAORÉ - photos: Carly Viator / Lusafrica

BOUBACAR TRAORÉ (MALI)

NEJVĚTŠÍ ŽIJÍCÍ LEGENDA AFRICKÉHO BLUES

VIRTUÓZNÍ KYTAROVÁ HRA, PATINOVÝ HLAS A TĚSNÉ SPOJENECTVÍ S MALIJSKÝMI RYTMICKÝMI AKUSTICKÝMI NÁSTROJI A FOUKACÍ HARMONIKOU.

Jak si blues našlo cestu do Spojených států, víme: připlulo sem na otrokářských lodích ze západní Afriky. Trvalo ale ještě hodně dlouho než bylo naplno uvedeno do afrického kontextu a došlo na slova světoznámého, už nežijícího malijského kytaristy Ali Farka Tourého: „Když byli Afričané bílými otrokáři odváženi do Ameriky, vzali si sebou větve a listí ze stromů naši hudby. Kořeny a kmen zůstaly v Mali.“
Američané Ali Farkovi neustále podsouvali, že je západoafrickým John Lee Hookerem a bůhvíkým kým jiným od Mississippi a jeho tím strašně rozčilovali. Sebevědomě tvrdil, že ne on, nýbrž Američané hrají jeho blues. Šestasedmdesátiletého kytaristu a zpěváka Boubacara Traorého mají zase za afrického Roberta Johnsona. Jemu to ale vrásky nedělá, ostatně s americkými bluesmany vždy rád spolupracoval a výtečné loňské album Dounia Tabolo natočil s kytaristou Corey Harrisem, hvězdou stylu zydeco, houslistou Cedricem Watsonem a hráčkou na cello Leylou McCalla.
Pro Boubacarovo blues je víc než strohý „minimalistický“ pouštní praskot Ali Farka Tourého typický melodický afrofunk. Ačkoliv Boubacar nepatří ke kastě griotů, jeho hudba je úzce svázaná z griotskou tradicí národa Mandinko a jednadvacetistrunnou korou; proto mu kytara daleko víc zvoní a melodicky trylkuje.
Christian Mousset, producent a ředitel francouzského festivalu Musiques Métisses, k Traorého nenapodobitelnému kytarovému umění kdysi řekl: "On nechce být virtuosem, přesto se jím nakonec stal. Podobně jako Muddy Waters nebo Robert Johnson se dopracoval k vlastnímu osobitému stylu, který pro mě navždy zůstane záhadou. Justin Adams vypravoval, že se kdysi pod dojmem snadnosti snažil některé Traorého skladby zahrát jako on, ale nedokázal to a to si myslel, že africké kytarové styly má v malíčku. A Bill Frisell? Když od Traorého přebíral dvě skladby, přišly mu hráčsky a kompozičně jednoduché, nakonec se mě přiznal, že nic složitějšího na kytaru už dlouho nehrál."
Šlechtic z města Keyes – ví bůh, že by se proto v Mali neměl dotknout nástroje, to náleží jen griotům, ale nechť – začal fotbalem, proto dávná přezdívka Kar-Kar (v bambarštině Ten, kdo skvěle kličkuje). Zranění a propadnutí rock´n ´rollu z něho v úsvitu malijské nezávislosti učinilo hvězdu, místního Elvise v kožené bundě: v roce 1963 okupoval všechna rádia drtivými hity a mládež z Kar-Kara šílela. Moc to nevynášelo, takže se stáhl z veřejnosti a vyučil krejčím. Přes dvacet let pak o něm nikdo neslyšel, a když se náhodně v osmasedmdesátém objevil v televizi, Malijčani prý jen vydechli: Kar-Kar žije! Chvíli na to mu zemřela žena a tak odešel do Paříže nádeničit na stavbách. Našli si ho tam lidé z labelu Stern´s Music a přemluvili k natáčení: pod pravým jménem Boubacar Traoré, nicméně už v roli bluesmana.
Sám nebo s muzikanty natočil mnoho desek; francouzský režisér Jacques Sarasin o něm natočil film a švýcarský dokumentarista Lousi Mouchet ho zanesl do Blues Road Movie: cestu blues z Mali do New Orleans, k Mississippi a Chicaga v něm popisují Traoré, Corey Harris nebo Bobby Rush.
Na koncertech slyšíme úplně všechno, čeho si od Traorého tak rádi dopřáváme: komorní kytarovou hru, patinový hlas a těsné spojenectví s malijskými muzikanty na akustické nástroje a francouzským hráčem na foukací harmoniku Vincentem Bucherem. Nikdy, za žádnou cenu, nezapomenou zahrát Traorého životní skladbu Mariama. Zhudebněný příběh o nešťastné dívce a ptákovi, co uhádl, že její matka umírá, sleduje i jiný cíl: připomenout danssa rytmus rodného města Kayes, ležícího na hranicích se Senegalem a příslušnost k zapomínanému národu Kassonké.

Photos: Carly Viator / Lusafrica.